Kapitán Beatty v Bradburyho legendární knize 451 stupňů Fahrenheita říká: „Čím víc se zvětšují trhy, tím spíš si musíš dát pozor, aby ses nedotkl něčích názorů. Je třeba šetřit nejvnitřnější cítění těch nejnepatrnějších menšin. Spisovatelé, plní zlých myšlenek, zavřete své psací stroje!“

Režim, vylíčený v tomto románu, spaloval všechny knihy, protože každá může někoho urážet, může se dotknout nějaké menšiny, může pohoršovat. A protože každý je fakticky nebo třeba jen potenciálně členem nějaké menšiny, je nutno spálit vlastně všechny knihy, a dosáhnout tak stavu, kdy již nebude křivdy a urážek vůči menšinám, a kdy nadejde vítězný moment bez knih, šťastný den, kdy, slovy románu, „můžeš být neustále veselý“, neboť: „Černoši nemají rádi Černouška Sambo. Spalte ho. Bělochům je proti srsti Chaloupka strýčka Toma. Spalte ji. Napsal snad někdo knihu o vlivu kouření na rakovinu plic? A kuřáci brečí? Spalte tu knihu!… Spalte všechny, všechno spalte!“

Nekritizovatelnost je jistě věc lákavá, a tak tu máme pořád další a další skupiny, které mají ambici do klubu vyvolených vstoupit. Nyní tedy představme čerstvého žadatele o vstup do ligy výjimečných – jde o „menšinu novinářů“.

Syndikát novinářů ČR se totiž rozhodl spustit projekt, který má zamezit tomu, aby se mezi veřejností a hlavně na sociálních sítích dále šířily urážky vůči novinářům. Tyto „útoky“ bude odhalovat celý tým. Pro vyhledávání kritických příspěvků bude využívat on-line nástroj SocialWatch, který prohledává diskusní fóra nebo sociální sítě a vyhledává pomocí nadefinovaných slov a slovních spojení příspěvky, které budou obsahovat například výrazy „presstituti“ nebo třeba „mediální žumpa Václava Moravce“.

„My pak uděláme screenshoty a o celém incidentu vytvoříme záznam,“ říká k tomu předseda pražské buňky Syndikátu novinářů Marek Zouzalík, a pokračuje: „Právní kancelář udělá podklady k tomu, abychom viděli, kde končí hranice snesitelné kritiky a kde už začíná trestný čin.“ Na autory příspěvků, kteří onu „hranici snesitelné kritiky překročí“, pak bude Syndikát novinářů podávat trestní oznámení.

Novináři se hodlají pasovat do pozoruhodné pozice, kdy sami jistě nadále budou dělat to, co dělají, tedy kritizovat, zesměšňovat, udávat, propagovat, urážet, dehonestovat, napadat, a tak dále a tak podobně, ale sami budou chráněni před kritikou. Mnozí z nich i nadále budou působit jako presstituti, ale udělají vše, použijí šmírovací program a najmou si právníky, aby to o nich nikdo nemohl říkat nahlas. Slogany o tom, že pouhá kritika novinářů bude přípustná, ale ne už urážení, vyhrožování, ohrožování svobody slova, apod., si nechte pro naivky, kteří vám to uvěří. Každý myslící člověk ví, že svoboda je nedělitelná, jak tenká je linie mezi pojmy „útok“ nebo „urážka“ a pojmem „kritika“, a jak snadno se taková linie maže, pokud už jednou šelmu totalitní mašinérie vypustíme z klece. O tomto nebezpečném směru myšlení ostatně svědčí i ambice kohokoli určovat, kde končí „hranice snesitelné kritiky“.

Novináři, kteří mají odhalovat nepatřičnosti a místo toho šmírují celebrity, novináři, kteří by měli hájit svobodu slova, ale místo toho vyhledávají a udávají lidi s „nesprávnými“ názory, novináři, kteří by měli být objektivní a vyvážení, ale místo toho jen trapně a bez hlubších kontextů nálepkují každého, kdo si dovolí mít jiné přesvědčení, novináři, kteří by se měli činit coby vzdělanci a osvícenci navazující na ty nejlepší vznešené tradice, ale místo toho propagují uslintanou agendu „progresivních“ hodnot, novináři, kteří by měli být „hlídacím psem demokracie“, ale spíše jsou otevřenými exponenty režimu, novináři, kteří by měli dbát o povznesení jazyka a místo toho przní i ty zbytky češtiny, co tu ještě máme, tak právě tihle novináři, namísto upřímného „slova do vlastních řad“, vyslovili se do éteru iniciativou, jíž dosáhli dalšího stupně odtrženosti od reality. Zachtělo se jim být statutární menšinou, něco jako jsou Romové, muslimové nebo homosexuálové, a tím se stát a priori nekritizovatelnými, neboť tak velí syndrom doby. Mimochodem, bude za urážku novináře, jenž je zároveň muslimem, dvojnásobný trestní postih? A co takový novinář, Rom a homosexuál v jedné osobě? Hrůza pomyslet!

Nebudou chráněnou menšinou truhláři, lékaři nebo taxikáři, budou to novináři. Lidé, kteří se značně podílejí na mentálním nastavení společnosti, usilují zcela vážně o to, aby jejich vlastní mentální nastavení nebylo možno odkrývat, přinejmenším ne prostřednictvím sdílené jazykové expresivity a argumentační „údernosti“ sociálních sítí a veřejného prostoru vůbec – pohříchu tedy jediným způsobem, který má potenciál k zásahu nějaké širší cílové skupiny. To je docela chytře vymyšleno.

Není to nic než snaha povýšit a posvětit novinářský segment, resp. jeho mainstreamovou složku, a zdůraznit jeho status oficiality, serióznosti a přímo úřední váhy, kterou by měl požívat, neboť ve skutečnosti jde o Hlas systému a jeho světonázorového ukotvení, je to rozhlas po drátě, do všech domácností, dílen a kanceláří, aby přinesl novou boží pravdu. Novináři tu přece nejsou od toho, aby se nechali urážet lůzou. Do budoucna bychom se zjevně měli pohybovat tam, kde se pohybovalo blahých časů Rudé právo – tam, kde k ideologií posvěcenému názoru neexistuje alternativa, a tedy ani diskuze.

Nejde o psychickou pohodu novinářské obce a klid na práci, jde o upevnění dogmat a v konečné fázi snaha znemožnit jejich zpochybňování i ve všelidovém diskurzu. Dojemné starosti o to, aby novináři psychicky netrpěli sníženou hladinou jemnocitu ve vyjadřování čtenářů, jsou průhledným zástupným důvodem, ale i kdyby byly myšleny vážně, nemůže to být sebemenší omluvou pro nastartování procesu, jehož konce se ztrácejí v mlze mrazivé totality.

Média mají takovou úroveň, jako ti, kteří je dělají. Tedy při vší úctě ne takovou, která by opravňovala kohokoli k aspiraci na nahrazení Písma svatého „novinami“ v jakékoli podobě. Ostatně i Písmo svaté je už dnes, speciálně pro lidi názorově dost kompatibilní s většinou dnešních novinářů, předmětem zesměšňování a neúcty prakticky programové. Pokud v další fázi liberálního pokroku hodlají roli Bible otevřeně převzít mainstreamová média, a to rovnou i se zřízením inkvizičního stolce stran jejich nekritizovatelnosti, je to záchvěv odzbrojující upřímnosti mediokracie, která si dosud hrála na schovávanou v čepici šaška, aby už zřejmě doznala, že nadešel čas vystrčit růžky a zpoza trůnu nastrčit hlavu, aby byla oficiálně korunována.

A propos, kdopak je to vlastně, ten novinář, v dnešní době? Neboli kdo by měl být onou chráněnou osobou? Každý, kdo někdy něco uveřejnil na internetu nebo ve vesnickém plátku, nebo jen příslušník velkého média? Je to i člověk publikující na „proruském“ webu, nebo jen hlasatel pokroku? Ten, kdo je pro TO, i ten, kdo je naopak proti TOMU – nebo jen jedna z těchto kategorií? Jenom člen syndikátu? Nechystá se náhodou instalace skupiny vyvolených mezi vyvolenými?

Neměla by náhodou být právě pro novináře svoboda slova, a pardon, ač jsou samozřejmě mnohé výlevy na internetu nepříjemným „eklhaftem“, svoboda jakéhokoli slova, něčím naprosto posvátným? V krajním případě nějakých skutečně neúnosných osobních útoků a vyhrůžek je tu jistě možnost obrátit se na soud, ale neměla by to být právě pro novináře ta velmi nejkrajnější ze všech možností? Neměli by novináři být těmi posledními, kdo do veřejné diskuze a priori v jakési institucionalizované psychóze zatahují soudy jako stěžejní prvek přímo systémového řešení? Kteří tak či onak nazřeno prostě otevřeně volají po nějakém druhu cenzury, ať už to nazývají jakkoli?

Důležité je uvědomit si jedno: Celá ta věc nemá charakter obranný, ale velmi útočný. Jde o aktivní vyhledávání názorů na internetu, o kterých by se novinář, jehož práce je kritizována, nebo novináři vůbec, ani nedozvěděli, neboť tyto názory ani nejsou vyřčeny směrem k nim, mohou být svobodně prezentovány např. v rámci komunikace mezi členy nějaké skupiny na internetu. Nikomu nevyhrožují, nikoho neohrožují, jen peprnějšími slovy vyjadřují svůj osobní názor. Nejde o anonymní dopisy, prázdné nábojnice, vyhrožující konkrétní redakci nebo nějakému novináři. To by bylo něco jiného, ale o nic takového zde nejde. Syndikát chce aktivně vyhledávat „nevhodné výrazy“, tedy šmírovat de facto v soukromí lidí, jestli o novinářích neřekli něco, co se nelíbí, pátrat po takovém „pachateli“, udávat ho a vyžadovat jeho potrestání. Není to nic než součást celoevropsky vedené ideologické bitvy.

Svoboda slova je nutný předpoklad demokratické diskuze, je to svatý grál. Nezpochybnitelná svoboda slova v nejširším měřítku je to, co může vytvořit skutečný, obecný a smysluplný veřejný diskurz, abychom nebyli odkázáni na ten výsek, který oligarchové, politici a autocenzura pustí do velkých novin a televizí!

Dnes se dočteme v mediích skutečně ledacos, nad čím zůstává rozum stát, a ještě častěji zůstává rozum stát nad tím, co se tam nedočteme. Výběr témat a práce s nimi jsou dnes až příliš často u novinářů zejména oficiózních médií ani tak informováním, jako spíše výchovou „lidu“, aby konečně pochopil, že pravda je jinde, než si zatím to tupé stádo dovoluje myslet. Toho součástí je zlovolná kategorizace názorové opozice, falešné nálepkování a reflexivní povýšenectví nad každým, kdo jejich výchovné úsilí drze narušuje. Ledacos z toho je skutečně produktem pojetí žurnalistiky, které lze těžko definovat lépe, než jako „novinářská žumpa“. Bude-li zakázáno tento fakt vyslovit nahlas, nebude to jen další z nesmyslných tabu, bude to opravdu velký krok v dějinách lidstva – rázný krok na cestě k dosažení „konečného řešení evropské otázky“.