Zatímco před volbami Andrej Babiš vykřikoval hesla o tom, jak „tradičné strany kradnú“, jak je vyžene od koryt a udělá pořádek, kterak jeho „protisystémové“ hnutí hodlá zatočit se starými praktikami klientelismu a korupce, a vůbec kdesi cosi, od voleb nesledujeme nic jiného, než Andreje Babiše plazícího se po kolenou a doprošujícího se tu ODS, tu sociální demokracie, jestli by nebyly od té dobroty a nešly s ním do vlády. Lidé, kteří „kradnú“ a strany, které podle Babišovy předvolební rétoriky zavinily všechny nepořádky a objednaly si jeho trestní stíhání, jsou náhle velmi žádanými koaličními partnery, protože ANO je přece úplně standardní, proevropskou stranou a nechce si špinit ruce s „extremisty“ z SPD a KSČM. Je prostě normální, že hadi svlékají kůži. Sledujeme jen odhazování zbytků závoje, jímž se ANO snažilo před voliči – před mnohými úspěšně – zastřít, že v jeho případě nešlo nikdy o víc než o politický teleshopping, jehož cílovou skupinou byl naštvaný volič; aniž by měl Babiš kdy v plánu nějakou skutečnou změnu.

Trubadúr „radikálních“ projevů a smělých řešení náhle zmizel, a v jeho saku a kravatě se zjevil nervózní mužík, ochromený strachem, aby ho někdo v Bruselu náhodou nepovažoval za nějak moc radikálního, což by mohlo kazit kšefty. A tak raději panáčkuje před „demokratickým blokem“, a vůbec mu nevadí, že ten ho s potěšením a rozběhem střídavě kope do zadku a plive mu do tváře. Andrej plánoval, že až ho lidé zvolí na základě jeho „chlapáckého“ postoje proti klukům, co spolu mluví, tak voliče jako použitý kapesník hodí přes palubu a kluci ho za to vezmou mezi sebe. Jenže ouha. Čím více jim bude Babiš ustupovat, tím má popravu jistější. Protože tihle hoši chápou vstřícnost jedině jako slabost a jakkoli jsou zbabělí, u slabého kusu hned spolehlivě vycítí krev a vycení zuby.

Celé to má snad jediné pozitivum. Po tom, co se dnes děje, bude zase méně těch, kteří ještě někdy udělají tu chybu, že vloží naděje na skutečnou politickou a společenskou změnu do tak cynického marketingového projektu, jako je ANO. Nebo jako je SPD, před jehož krámkem stojí Okamura a vykřikuje líbivá hesla s nadějí, že ho za to politicky korektní složky označí za fašistu a tím se zjeví ve volitelném světle těm, kteří jsou už ale opravdu hluboce rozčarováni ze stavu společnosti a jejího směřování. A vzadu ve skladu jsou mezitím na pokyn stejného Okamury likvidováni spolustraníci, kteří se zpronevěřili té samé politické korektnosti.

A zatímco ANO ohrnuje nos nad „extremisty“ z KSČM a SPD, a vnucuje koblihy sociální demokracii, tak ČSSD se mezitím snaží jako vosu na bonbón nachytat každého, kdo by jim ještě někdy mohl dát hlas, a vnucuje se do přízně voličů oněch „extremistických“ stran, které ujišťuje, že vůbec nejsou fašisté, jak se doposud tvrdívalo, ale poctiví čeští vlastenci, muži-dělníci a ženy-matky! Jsem zvědav, čeho se ještě dočkáme. Smysl pro přežití národa jako takového tyhle politické partaje nemají žádný, leč smysl pro zachování svých korýtek, a to za každou cenu, mají zjevně přeexponovaný, a budou se klidně točit v bludných kruzích tak dlouho, dokud lidem úplně nedojde trpělivost.

Kvadratura kruhu

ČSSD v mistrovství republiky v bezskrupulóznosti mezitím atakuje rekordy a v zoufalém pokusu neskončit na smetišti dějin, alespoň z většiny zachovat síť funkcí, trafik a vlivových postů, kterými za třicet let promořila mocenské a hospodářské struktury této země, přistoupila už bez skrupulí k nejčistšímu obchodnímu marketingu. Soudruzi sedli, dali hlavy dohromady a brzy došli k jedinému možnému závěru: jedinou naší šancí je sebrat voliče Andrejovi, Okamurovi a komunistům. Usilovně se tedy snažili představit si ve své fantazii, jak asi vypadá takový typický volič těchto stran, aby na něho mohli udeřit dobře mířeným slovem. Výsledkem pak byl kouzelný, takřka národovecký projev místopředsedy Foldyny, v němž definoval přirozeného voliče ČSSD takto: „Muž, který maká u soustruhu a žena, která prodává v supermarketu a má dvě děti.“ A považte, hřměl Foldyna, že si tyto vlastence někdo odvažuje nazývat nacionalisty a xenofoby! Naštěstí jsme tu my, ČSSD, abychom se jich ujali. „Členství v EU je správné, ale národní zájem je nad to,“ vyslovil dále Foldyna typickou definici kvadratury kruhu, aby konečně upřímně dodal: „Musíme udělat něco pro to, aby si nás lidi všimli,“ čímž dal celému tomu zdánlivě těžko uvěřitelnému výstupu konečně nějaký pravdivý rozměr.

ČSSD, ideologicky již zcela vyprázdněná, ve vztahu k rozhodujícím společenským a mezinárodním výzvám apatická, a tedy bez jakéhokoliv přirozeného voličského zázemí, už je zaměřena čistě na vlastní přežití. Celkem bez uzardění jen hledá slogany, na které by se mohl někdo chytit, a nějakou cílovou skupinu, která by mohla uvěřit, že její zájmy by mohla hájit. Je jasné, že takovou skupinu najde spíš v oněch jimi žádaných a vítaných menšinách, např. národnostních, etnických či sociálních, odkázaných na libovůli sociálního státu, než v oné tak účelově „objevené“ tradiční české rodině. Přesto neváhá tady a teď – samozřejmě za potlesku médií – přímo oslovovat ty, proti jejichž stěžejním, přímo existenčním zájmům dlouhodobě pracuje, vzývat střední třídu, kterou internacionálně prosazovanými neomarxistickými a globálně-kapitalistickými manýrami bezohledně likviduje.

Z lídrů ČSSD a podobných stran při pronášení „konzervativních“ a „vlasteneckých“ výroků faleš přímo kape. Přesto se novináři tváří, jako že je to celé doopravdy – jako že oni to vážně tak myslí a novináři že jim to vážně věří. Není překvapivé, jak procítěně s nimi hrají tuhle jejich hru. Většina médií rádoby nenápadně ČSSD fandí a moc si přeje, aby jí občané skutečně sedli na lep, za čímž se skrývá naděje, že budou lidé touto strategickou lží, pronesenou v zájmu vyššího dobra, vyrváni ze spárů „extrémismu“ a dáni napospas dobrým silám, které si s nimi pak už snadno, „po bruselsku“, poradí.

Důvod je samozřejmě jednoduchý. Novinářům (výjimkám čest) nevadí, jak někdo mluví, protože vědí, že to nic neznamená. Jim vadí, že někteří lidé a politické subjekty TO myslí vážně, a v tom spatřují ohrožení své představy o světě. Naopak u sociální demokracie je ani na vteřinu nenapadlo, že by TO myslela vážně, a s o to větším povděkem oceňují, s jak cynickou falší prodává žluklou čokoládu, protože doufají, že pokud dostatek voličů na nový obal naletí, spadne tenhle národ zase o kousek hlouběji do pasti, kterou mu Brusel se svými nohsledy tak usilovně kope.

Ti, kdož zosobňují v politice, médiích, na školách či v kultuře mainstream, se cítí být ve válce. Ve spravedlivé válce proti tradicím, Rusku, fašismu, přímé demokracii, proti národnímu cítění, a dalším přežitkům, předsudkům a stereotypům, takže de facto proti lidem, a zkrátka proti čemukoli zprava, zleva, shora nebo zdola, co by jim mohlo vzít jejich pracně vybodované posty, zisky a vliv, a současně co ohrožuje jejich utopicko-fanatický sen o tom, jak svět prostě musí vypadat, ať už k tomu lůzu dovedou po dobrém nebo donutí po zlém. A ve válce je, jak známo, dovoleno všechno. Sociální demokracie by ráda přesvědčila lidi, že protestní hlasy, které jsou výslednicí naštvání lidí z posledních třiceti let politiky v tomto státě, by voliči měli odevzdat straně, která zde tuto politiku rozhodujícím způsobem etablovala, realizovala a obhajovala, jenom proto, že si Hamáčkova parta najednou vzpomněla na soustružníky a vlastence? Co si asi Hamáček a spol. o těchto lidech, z nichž by rádi udělali svoje oddané voliče, a jejich intelektuální úrovni, myslí?

Babiš: Za trochu lásky šel bych světa kraj

Babiš samozřejmě nemá žádnou chuť ani schopnost, a to při jakémkoli potenciálním spojení v současné sněmovně, nabídnout smysluplné, dlouhodobé a skutečně systémové řešení. Ale jestliže mohl udělat aspoň něco málo užitečného, měl jedinou šanci: Přetavit svoji opatrně radikální rétoriku v poněkud méně opatrně radikální činy, tedy vzít do vlády KSČM a SPD, a aspoň malinko vyčistit bažinu, ať si kavárna řve na Václaváku třeba do ochraptění. Na to by ale potřeboval pevný charakter a odvahu, a tady dle očekávání žalostně selhal. Když byl čas přetavit spoustu srdceryvných výkřiků v sebemenší čin, strčil prostě hlavu do písku. Ať už se teď kolo štěstí otočí ve sněmovně kamkoli, hnutí ANO se již podařilo to, o co se zjevně usilovně snaží – zařadit se do proudu „tradičních“ stran, bez ohledu na to, jak dopadnou vyjednávání, neboť rozhodující je, jak se hnutí a samotný jeho lídr chovají. Velice touží, aby mu „demokraté“ projevili trochu té lásky a vzali ho do světa, „kde to sype“. A tímto svým zařazením, doufejme, ANO už definitivně odhodilo falešnou nálepku nějaké té tak trochu, „opatrně“, protisystémové síly, díky níž získalo ve volbách podporu.

Těžko říct, jak silné, a odkud odevšud, jsou na Babiše vyvíjeny tlaky, minimálně zevnitř  jeho hnutí jsou zřetelné. A jestli má tak neohrozitelnou pozici, jak to může zvenku vypadat, je otázka. Ale ať už couvá pod jakýmkoli tlakem, nebo dobrovolně (a ještě si při tom asi připadá jako velký taktik), každopádně je to propadák. Mnohá z těch nevýrazných, ale o to ambicióznějších individuí, která se po Babišových zádech a za jeho peníze vyšplhala do vysoké politiky, jsou zjevně připravena, v panickém strachu, aby o nich naši mentoři na vyspělém Západě nenapsali něco nehezkého, zbavit se samotného otce zakladatele. Přičemž se těmhle chytrákům může brzy stát, že bez něj půjdou do kytek i oni s celým svým hnutím. Každopádně se teď porvou, spíš než o nějaké ideály, sami mezi sebou, což je zákonité u spolku sestaveného nikoli na základě nějaké jednotící myšlenky, ale na bázi pragmatického kariéristického projektu.

To všechno se samozřejmě děje za potlesku a jízlivých posměšků Kalousků, Fialů a Bělobrádků, kteří se už moc a moc těší, až se po té nepříjemné epizodě vrátí na pozice, z nichž budou mít zase všechno hezky pod kontrolou, posíleni o mladou krev pirátů z Karibiku a dalších exotů. Bravo, ANO, spolu s vašimi voliči vám děkujeme za statečný, nesmiřitelný boj proti starým korupčním stranám, a za nezištné odhodlání změnit zemi k lepšímu.

Je na celý ten cirkus vpravdě žalostný, tragikomický pohled. Ve srovnání s tím, co dokázal Orbán v Maďarsku, nemůže nás naplňovat pohled na naše parlamentní strany a politiky než smutkem a závistí. Při vší jeho nedokonalosti je Maďarsko v dnešní Evropě malý zázrak. Nechceme ho následovat, i když může inspirovat. Chceme víc. A máme na víc. Babiš, Okamura a spol. budiž jen epizodou, kterou dějiny milosrdně zapomenou.