Pokud byste nevěděli, jak někoho beztrestně diskriminovat, ponižovat a znepříjemňovat mu život, obraťte se s důvěrou na Ústavní soud České republiky, který k tomu právě vydal podrobný návod. Z něj mimo jiné plyne, že je sice nepřípustná diskriminace na základě rasy či pohlaví, zato diskriminace na základě politického přesvědčení nebo státní příslušnosti je nejen možná, ale někdy dokonce ušlechtilá.

Na řadu absurdních věcí si lidé v současném systému už tak navykli, že je ani pořádně nevnímají. Proto je občas dobré u některých situací při zachování věcné podstaty trochu posunout perspektivu pohledu, aby tak naplno vynikla jejich pobuřující nesmyslnost.

Takže si kupříkladu můžeme představit situaci, že hotel v centru Prahy odmítne ubytovat izraelské turisty a zdůvodní to tím, že Izrael okupuje Golanské výšiny. Pokud se občané židovského státu budou chtít ubytovat, musí povinně podepsat prohlášení v tomto znění: „Prohlašuji tímto, že nesouhlasím jako občan Izraele s okupací Golanských výšin, která odporuje všem normám, které by měly platit ve 21. století.“

Turisté to samozřejmě vnímají jako nesmyslnou diskriminaci, nátlak a vydírání, a celá věc nakonec dospěje až k ústavnímu soudu. Ten ovšem vydá nález, že vše je v pořádku, protože hoteliér vyjádřil jen svůj občanský postoj, a zachoval se vlastně jako Mirek Dušín, který by přece také v klubovně Rychlých šípů neubytoval Bratrstvo kočičí pracky. A že se vlastně nic závažného nestalo, protože Izraelci se přece mohli ubytovat jinde, když je v Praze tolik hotelů!

Vypadá to neuvěřitelně, ale právě tohle se skutečně v České republice odehrálo, jen hrdinové a padouši mají v příběhu trochu jiná jména.

Česká obchodní inspekce v roce 2014 zjistila, že ostravský hotel Brioni Boutiqe odmítá ubytovat občany Ruské federace. Výjimku udělí jen těm, kteří podepíší následující prohlášení: „Prohlašuji tímto, že nesouhlasím jako občan Ruské federace s okupací Krymu, která odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století.“ Signatáři musí uvést jméno, příjmení i adresu.

Obchodní inspekce kvalifikovala jednání stěžovatele jako porušení zákazu diskriminace uvedeného v § 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a za to mu uložila pokutu ve výši 50.000 Kč. Po dlouhých soudních peripetiích nakonec tento týden Ústavní soud dal za pravdu majiteli hotelu s tím, že v předchozím řízení byla porušena jeho svoboda projevu zaručená v čl. 17 odst. 1, 2 ve spojení s právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nález ústavního soudu ve věci ostravského hotelu je k mání zde:

https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Vedouci_OVVP/Agenda_de_Portavoz/2-3212-18.pdf

V následujícím textu jsou citáty z nálezu soudu uvedeny kurzivou.

Ústavní soud v nálezu sděluje, že hoteliér měl právo vyjádřit svůj politický názor, jeho politicko-vyděračský postup hodnotí jako zásadový postoj, a dokonce ho přirovnává k doktoru Galénovi z Čapkova dramatu Bílá nemoc, „kdy tento lékař odmítne vydat jím vynalezený lék potírající smrtelnou nakažlivou nemoc všem, kteří jsou schopni ovlivnit zastavení agresivní války“. Není známo, jaký kouzelný prostředek mají obyčejní ruští turisté, aby jím mohli přesvědčit Putina k navrácení Krymu. Pokud ale takovou moc nemají, potom bude zřejmě hlavní motivací hoteliérova aktu snaha tyto lidi prostě ponížit nebo se snad jejich prostřednictvím jaksi dětinsky pomstít celému Rusku a Putinovi.

V textu usnesení se ovšem píše, že „podnikatel chtěl projevit svůj názor na protiprávní anexi Krymu, a chtěl alespoň v malé míře působit na ty osoby, které se podílejí (resp. podílet mohou) na politickém životě státu, kterého považoval za agresora“. Skutečně hodlají soudci předstírat víru v to, že svým aktem hoteliér chtěl (či dokonce mohl!) ovlivnit ruskou zahraniční politiku? Nebo je to jen další z prázdných hesel, zakrývajících fakt, který z celého textu přímo čiší, ačkoli zde nemůže být uveden černý na bílém: že totiž Ústavní soud ve své většině s postojem majitele hotelu souhlasí a sympatizuje.

Jak by asi bylo českému turistovi v Egyptě, pokud by ho v hotelu u Rudého moře odmítli ubytovat, pokud nepodepíše protest proti tomu, že Česká republika jako jediná evropská země hlasovala v OSN proti přijetí Palestiny?

Ústavní soud bohorovně a s jistým nádechem výsměchu vůči všem bezmocným přehlédl jasnou diskriminaci na základě politického přesvědčení a do značné míry původu. Rychetského partička diskriminaci Rusů hrozně fandí, ale na druhé straně je jasné, že postup hotelu není v souladu se zákony, s ústavou ani s obecnými normami běžného vztahu mezi podnikatelem a klientem. Proto je zdůvodnění soudu typickým pokusem provléci velblouda uchem jehly.

A tak přicházejí na řadu zajímavé argumenty. Svévolnou diskriminaci ze strany hoteliéra, který hodlá ubytovávat jen hosty sdílející jeho názor na rusko-ukrajinské vztahy, omlouvá např. větami typu: „Celý lidský život je založen na rozdílných preferencích, vkusu a na vzájemném odlišování. Tato odlišnost je imanentním rysem lidské podstaty a povahy.“

To je ovšem jen vypouštění mlhy a pletení pátého přes deváté, aby se rozostřila podstata toho, čemu soud tak skandálně požehnal. Tedy diskriminaci příslušníků státu, který je oficiálně prohlášen za nepřátelský, a jejich nucení k tomu, aby se postavili výslovně a jmenovitě proti politice své vlastní země, chtějí-li se dočkat stejného zacházení, jako každý jiný. Žádnému hostinskému, ani tomu z Cimrmana, není nic do toho, jaké mám politické preference a názory. Ruští hosté nechtěli pořádat v hotelu žádné oslavy připojení Krymu k matičce Rusi, chtěli jen složit hlavu. Jakmile jednou dopustíme podobné zhůvěřilosti principiálně, je pak jen otázkou libovůle podobných vyděračů, jak a koho budou dle své libovůle ponižovat a diskriminovat.

Ústavní soud citoval v rozsudku výtku Nejvyššího správního soudu, který se domnívá, že podnikatel by měl vyznávat filozofii hostinského Palivce ze Švejka: ‚Host jako host, třebas Turek. Pro nás živnostníky neplatí žádná politika.‘ Ale Ústavní soud „považuje za daleko příhodnější poukaz na  humanistický odkaz, ztělesněný v doktoru Galénovi v Čapkově Bílé nemoci“. Soud vysvětluje, že: „O diskriminaci by se jednalo, pokud by důvod odepření ubytovací služby stěžovatele byl nenávistný, zjevně svévolný či zasahující do důstojnosti jeho spotřebitele a rozlišující z některého z  podezřelých důvodů. Důvody, pro které si ubytovatel sám omezí potenciální klientelu, přitom mohou být různé a mohou se pohybovat na škále počínaje racionalitou a konče podivínstvím. Podivínským byl určitě hostinský v Cimrmanově Hospodě na mýtince, který vždy toužil mít hospodu, ale nechtěl, aby tam chodili lidi. Racionálním může být naopak zaměření restaurace či hotelu na určitý typ klientely. Některá restaurace bude třeba ‚fanouškovská‘ a její provozovatel bude dopředu avizovat, že si nepřeje, aby tam chodili příznivci jiných klubů – z pochopitelného důvodu, jelikož se obává střetů mezi nimi a tedy hrozby škod. Přirozená je rovněž stylizace pohostinského zařízení určitým způsobem – např. časově (třicátá léta), regionálně (irský pub), genderově (kluby gentlemanů či dámské kluby), podle stravovacích návyků či přesvědčení provozovatele (veganská restaurace) nebo věkově (kavárna pro mírně pokročilé).

Soud tady volí skutečně zajímavá přirovnání. Možná by turistům z Ruska nevadilo, pokud by se dostali do ‚specifické‘, ať už ‚racionální‘ nebo ‚podivínské‘ společnosti lidí, které spojuje odpor proti ruské anexi Krymu. Stejně jako se může snadno stát, že se ‚masožravec‘ jednou za čas dobrovolně zajde naobědvat do vegetariánské restaurace. Ještě se mi ale nestalo, že by zde na mě byl požadován podpis dokumentu, v němž se navždy zříkám konzumace masitých jídel. Stejně tak do ‚kavárny pro mírně pokročilé‘ jistě může přijít i mladý člověk, pokud se mu tam líbí, a nepředpokládá se, že bude vykázán, pokud si odmítne nasadit šedivou paruku a plnovous, aby zapadl. Co takhle obyčejný respekt k názorům jiných lidí, když už soud tak vášnivě obhajuje ‚rozdílné preference, vkus a vzájemné odlišování‘? Zjevně jenom někdy a v něčem.

Není to samozřejmě překvapivé. Sám předseda Ústavního soudu Rychetský je parodií na požadavek nezávislosti soudce. Je to bývalý člen KSČ, později sociální demokrat, který omlouvá justičního vraha Vaše, zato každý projev vlastenectví a národního uvědomění vnímá jako rasismus a neonacismus. Naprosto ignoruje skutečnost, že soudce, zejména soudce Ústavního soudu, by měl vystupovat politicky neutrálně. Snad i proto je miláčkem mainstreamových médií. V nich se nechává pravidelně slyšet, že parlamentní demokracie má své mantinely a že je potřeba svět chránit před lidmi, pokud by snad chtěli ve svobodných volbách rozhodnout nesprávně. Podle lidí jako Rychetský totiž demokracie funguje tehdy, pokud jsou u moci lidé, kteří jsou s ním názorově spřízněni. Hlas lidu je akceptovatelný jen do té míry, do jaké je ochoten tento stav akceptovat a ve volbách opakovaně stvrzovat. Pokud by volby měly dopadat jinak, začínají se tito vyvolení strážci demokracie aktivovat a cítí se být povoláni, aby silou svého postavení a autority zasáhli do demokratických procesů. Argumentují přitom svým oblíbeným přirovnáním, že i Hitler se dostal k moci prostřednictvím voleb, a to už se přece nesmí opakovat. Díky tomu se cítí nadřazeni nad běžnými demokratickými procesy, které mohou v případě potřeby korigovat v zájmu toho, co oni sami považují za jedinou možnou variantu společenského uspořádání. Není divu, že takoví lidé si i zákony a ústavu vykládají po svém.

Potěšující je, že alespoň jeden ze zúčastněných soudců při této kauze zachoval zdravý rozum a uplatnil možnost vydat k nálezu odlišné stanovisko. Ovšem pokud se soudy zcela vážně dohadují, jestli je v takto ostudném případě vhodné řídit se Švejkem, Čapkem nebo Cimrmanem, vyvstává neodbytný dojem, že je tato společnost již vnořena do tenat šílenství tak hluboko, že odtud snad už není návratu.

Podle nálezu soudu je „rozlišování mezi spotřebiteli zakázáno v případech podezřelých důvodů, jako jsou třeba rasa, pohlaví či národnost.  Listina základních práv a svobod, antidiskriminační zákon ani evropská antidiskriminační směrnice však nezařazují jako zakázaný diskriminační důvod státní příslušnost. Stěžovatel se tedy nedopustil rozlišování, které by mělo charakter zakázané diskriminace, a nešlo ani o případ absence racionálního odůvodnění. Stěžovatel nezacházel rozdílně s cizinci oproti českým státním občanům, případně občanům jiných států tak, že by jim a priori odepřel poskytnutí ubytovacích služeb (nejednalo se o omezení typu ‚Američanům nenaléváme‘). Poskytnutí těchto služeb totiž odepřel jen těm občanům Ruské federace, kteří by odmítli podepsat prohlášení odsuzující anexi Krymu.“

Dle této logiky tedy není správné neubytovávat plošně všechny Američany nebo Rusy, zato je možné odmítnout klienty, kteří nechtějí písemně vyjádřit souhlas s politickými názory majitele podniku jako podmínku poskytnutí služby. Bude tedy kupříkladu možné v  pražských barech a kavárnách neobsluhovat Američany, kteří odmítnou přísahat na Bibli, že nevolili Trumpa? Nedivil bych se, kdyby to Ústavní soud akceptoval s podobně vykonstruovanými argumenty, jaké předvedl v tomto případě.

V nálezu se dále dočteme: „Podnikatel nemusí být politicky neutrální a při výkonu podnikatelské činnosti by nemělo být vyloučeno projevovat svoje politické názory, pokud tak samozřejmě bude činěno korektním způsobem.“

Neuvěřitelná věta, kterou lze obtížně vyložit jinak, než že podnikatel může projevovat politické názory, pokud se jedná o žádoucí a správné politické názory, tedy názory shodné s těmi, jaké má většina soudců Ústavního soudu.

Dalším takovým prohlášením je toto: „Také je podstatné, že podmínka pro poskytnutí ubytovací služby nebyla svévolná či dokonce iracionální, a to ani v objektivním smyslu.“

Nebyla svévolná? A čí to tedy byla vůle? A iracionální? Každý nátlak, aby někdo souhlasil s tou či onou politickou deklarací, má jistě své racionální jádro. Takto lze omluvit i vynucené podpisy souhlasu se vstupem sovětských vojsk u normalizačních prověrek nebo třeba podpisy Anticharty. Podobné bezcenné, vachrlaté a nemístně subjektivní argumenty (vydávané za objektivní) svědčí o urputné snaze omluvit počínání ostravského hoteliéra v situaci, kdy k tomu chybí skutečně věrohodný podklad.

Jestliže se Ústavní soud staví k tomuto případu tak vstřícně a zároveň ho ve svém nálezu staví do kontextu s takovým fenoménem, jakým jsou třeba „fanouškovské“ hospody, asi bych se neměl divit, když mi v Ostravě načepují pivo až poté, co vlastní krví podepíšu lejstro, že nenávidím Spartu a fandím jedině Baníku, pi*o. A co když někdo bude chtít podpis, že nejsem voličem Národní demokracie, než mi naleje? Rychetský ho asi pochválí, neboť takový podnikatel přece bojuje proti nenávisti a za demokracii. A spousta lidí hostinskému jistě zatleská. Až dojde i na ně, bude to už poněkud pozdní probuzení. Totalita už má nohu v okované antifácké botě strčenou ve dveřích a nedovolí nám, abychom je před ní zabouchli.

A Ústavní soud perlí dále: „Pokud provozovatel ubytovacího zařízení z poskytování této služby zcela vyloučí někoho jen pro jeho etnickou příslušnost, náboženství, zdravotní handicap či barvu pleti, nejde o nic jiného než o výraz jeho nenávisti, která nemá být státem a ani společností tolerována.“

Jistě, v tomto případě samozřejmě nešlo vůbec o to, že to byli etničtí Rusové, ale výhradně o to, že to byli občané Ruské federace. Takže je v pořádku odmítnout černocha ze Zimbabwe, pokud to formálně nebude kvůli barvě pleti či etnické příslušnosti, ale protože mi odmítl podepsat protest proti zabíjení bílých farmářů v jeho zemi. A co takoví Rusové s americkým občanstvím, souhlasící s anexí Krymu? Ústavní soud se tak zapletl do vlastních kliček a účelových argumentačních berliček, že jen při troše snahy by z toho mohl být kouzelný galimatyáš.

Ale soudu nestačí jen požehnat diskriminaci Rusů. Situaci využívá dokonce k jakémusi přímému pobídnutí a návodu podnikatelům, jak dál využít této ‚diskriminační benevolence‘: „V případě, kdy např. projeví zájem využít služby hotelu politická strana, kterou provozovatel považuje za extrémistickou a nepřeje si, aby jeho hotel byl na dlouhou dobu s touto stranou spojován (z historie je známo, že mnoho politických stran, včetně extremistických, vznikala v restauracích, s nimiž byla poté spojována – viz mnichovský Hofbräuhaus anebo pražská hospoda U Kaštanu), což je věc v době sociálních sítí nezvratitelná, anebo má podezření, že může mít daná akce až kriminální konotace (např. koncerty skinheadských skupin), není dán důvod, aby jej stát prostřednictvím regulace spotřebitelských vztahů do těchto akcí fakticky nutil.“ Když pomineme, že zde soud zaměňuje zcela odlišné typy preferenčních přístupů, pak je to hlavně návod na diskriminaci některých subjektů a potvrzení správnosti trendu, který už v Evropě prakticky probíhá, když se mnohé alternativní strany a uskupení potýkají s nemožností pronajmout si prostory pro své akce. Jak by se zachoval Ústavní soud, kdyby některý majitel hostince či hotelu odmítl poskytnout svůj podnik pro akci třeba Pirátské strany s tím, že ji považuje za extremistickou, ponechávám na úvaze laskavého čtenáře.

Vybroušeným diamantem soudní argumentace je sdělení, že „stěžovatel se choval předvídatelně, když omezení ubytovacích služeb avizoval dopředu (viz umístění předmětného textu v českém a anglickém jazyce i na internetových stránkách). Každý případný klient tak mohl dopředu zvážit, zda za těchto podmínek ubytovací možnosti využije či nikoliv“.

Zajímavé je to i proto, že upozornění bylo vyvedeno v českém a dokonce i v anglickém jazyce, přestože bylo určeno pro Rusy. Nevypadá to malinko jako snaha někoho ponížit? Obecně mám pocit, že se v těchto případech někteří jedinci možná trochu infantilně a opožděně mstí za to, že se jako děti museli učit rusky. Tipoval bych, že většina z nich byla pilnými studentíky a snaživě šveholili Puškina a pochopitelně se také ‚katali o kanikulach na kaňkach‘. Ale dnes jsme Západ, a kdo se s námi chce bavit, jedině anglicky. S žádnou východní hatmatilkou na nás nechoďte.

Ale poučení je to cenné. Takoví Američané mají na svědomí miliony zabitých v okupovaných zemích, nespočetných válkách, státních převratech či politických intrikách po celém světě. Pokud by tedy někdo chtěl ubytovávat Američany teprve po podpisu prohlášení, v němž by slavnostně odsoudili imperialistickou politiku USA, potom dle logiky Ústavního soudu nepochybně stačí, pokud by jim to bylo dáno na vědomí v jazyce českém, a k tomu řekněme třeba v jazyce čínském.

„V dané věci se jednalo o hotel nacházející se v centru Ostravy, kde se nacházejí desítky ubytovacích zařízení dalších. Pokud si proto v takovém případě podnikatel vymíní určitá omezení, nemá potenciální zájemce o jeho služby problém si najít alternativu“, nechává se dále slyšet soud. Další nelogický argument. Co by řekl soud, kdyby rázem odmítly ubytovat Rusy všechny hotely a penziony v Ostravě? To by potom přestali mít podnikatelé právo na vyjádření politického postoje, nebo by prostě turisté měli odtáhnout do jiného města, nebo do jiné země? To je podobné jako říci, že když krade jeden, nic se neděje, protože ostatní nekradou a škoda tedy není tak veliká.

Text usnesení pokračuje: „Ze zřejmé časové souvislosti mezi anexí Krymu (první polovina roku 2014) a prohlášením stěžovatele (ode dne 24. 3. 2014) je patrno, že šlo o bezprostřední a zřejmě i značně emocionální reakci na tuto událost, jíž chtěl stěžovatel  vyjádřit svůj politický názor.“ Opravdu to není nenávist k Rusku, když majitelé hotelu sáhli až k takto nestandardnímu opatření? Jaká to podle soudu měla být emoce, která je k tomu vedla? Rozhořčení, spravedlivý hněv? A kdo určí hranici mezi spravedlivým hněvem a nenávistí? Nerad bych se pouštěl do analýzy obsahů těchto pojmů, které lze nepochybně na objednávku libovolně zaměňovat…

Ve společnosti je dost bláznů. Toto šílenství je cíleně vyvoláváno a prohlubováno oficiální politikou a veškerým normotvorným diskurzem. Nemůže nás zaskočit, jestliže i z míst, jako je Ústavní soud, slyšíme chválu a podporu fanatiků a bláznů. Rej bláznů bude pokračovat a sílit. Společnost, která je v jedné rovině hystericky oddána bojem proti tzv. diskriminaci a za tzv. rovnost všech a všeho, je na druhé straně připravena stále brutálněji diskriminovat ty, kteří si chtějí zachovat svobodu a vlastní názor. Přitom všem se soud neváhá ohánět požadavky na respektování individuální svobody: „Ve svobodné demokratické společnosti je totiž nutno politické názory veřejně diskutovat a potýkat se s názorovými protivníky, nikoliv je regulovat a případně i sankcionovat.“

Bez komentáře. Kdyby to bylo možno brát vážně, byla by to skvělá zpráva. Ale takhle je to jen výsměšný úšklebek arogantní justice, adresovaný těm, kteří jsou dnes a denně diskriminováni, omezováni, dehonestováni, stíháni a trestáni za nežádoucí názory a postoje, přičemž si všichni rovnostáři a ochránci lidských práv demonstrativně nasazují slepecké brýle.