Jen pár set metrů od našeho hotelu se nachází zajímavá stavba. Obří sanatorium ve stylu brutalismu připomínající vesmírný koráb na dlouhé noze. I dnes, po 33 letech (byl dokončen roku 1985), působí toto betonové monstrum svou nezvyklou konstrukcí a ohromnými rozměry majestátně, a to i navzdory svému špatnému technickému stavu. Dnes je to hotel Kurpaty, dříve sanatorium Družba. Stavěli ho Češi a Sověti společně v letech 1980-1985, na počest osvobození Československa Rudou armádou. Řekl mi o něm Alexandr, který si pamatuje, že se Češi na jeho stavbě podíleli, z dob své tehdejší rekreace. Ostatně, dokládá to i pamětní deska na něm upevněná.

Alexandr s chutí dodává úsměvnou historku – za sovětského režimu nemohl vycestovat ze Sovětského svazu, takže jediné dovolené, které si mohl dovolit, byly ty na Krymu. Dnes má opačný problém – dostat se na Krym, aby zároveň nebyl označen ukrajinskými úřady za rusínského separatistu, kterému je přístup na Krym zakázán.

České nápisy jsou dosud k vidění i uvnitř budovy – jen letmo jsem nahlédl dovnitř mohutné „nohy“, na které monstrum stojí a ve které se nachází výtah. Informační tabule s překlápějícími se listy, jak je známe například z vlakových nádraží, zde ukazuje teplotu vody, vzduchu, vlhkost vzduchu, rychlost větru, den a datum a další informace. V ruštině a češtině. Stavba ruských architektů je geniální, každý pokoj (i přes kruhový půdorys objektu) má svůj vlastní výhled na moře. Dnes v lidech starší generace může stavba vzbuzovat nostalgii po zašlé slávě Sovětského svazu, kdy se sem jezdili rekreovat jak sovětští, tak čeští soudruzi. Hotel funguje i dnes, ale už nemůže nabídnout ten přepych, jako ve své době. Kusy betonu se drolí a stavba mající odkazovat pod dojmem úspěchů Vladimíra Remka na vesmír (proto ten tvar létajícího talíře) působí spíše dojmem, že už nikdy nevzlétne.

Přesto mne to zaujalo. Impozantní architektonický zážitek, téměř opuštěně vyhlížející zázemí budovy s českými nápisy a kdesi vysoko nade mnou se odkudsi linula tlumená vážná hudba. Hotel funguje, svítilo se v něm, přitom vypadal neobydleně.

Časy se mění. Co byl kdysi vzor modernosti, působí rozpačitým dojmem – v někom vzbuzuje stesk po starých časech, v někom pocit levného hotelu pro méně majetné. Dnes totiž Rusové stavějí jinak. A opět moderně a impozantně. MRIYA resort, ve kterém se konference konala, je z ptačího pohledu velkým organickým tvarem tak trochu po kaplicku. A ohromný tak, že sovětský létající talíř by se do něj vešel hned několikrát.

Časy se mění i v tom smyslu, že Česká republika dnes svojí oficiální politikou vlády podléhá západním notičkám a tudíž i dnes tolik moderní rusofobii. Na příkaz z USA vydáváme proti mezinárodním a vnitrostátním právním normám Nikulina, na příkaz USA vyhostíme ruské diplomaty, na příkaz USA schvalujeme mezinárodnímu právu se příčící bombardování Sýrie. Prezident Zeman to vyvažuje, ale i tak je po „družbě“ amen. Národní demokracie nechce však této hysterii podléhat a jako i v mnoha ostatních ohledech jdeme i v tomto proti proudu. Národní demokracie má přátelské vztahy s Ruskem, jak jsme naposledy psali v našem blahopřejném dopise Vladimiru Putinovi. A další krok je ten, že v souladu s naší politikou jsme přátelé Krymu. Už jsme tento postoj vyjádřili před čtyřmi lety a nyní návštěvou Krymu to opět stvrdili. Proto pro mne ono česko-ruské sanatorium Družba na Krymu má jistý symbolický význam. Proto o něm píšu.

Když o tom přemýšlím ještě v širších souvislostech, je dnes Rusko nositelem těch evropských hodnot, které jsou Západem odhazovány a zesměšňovány. Evropské hodnoty jsou dnes nejvíce respektovány právě v Rusku. I to bylo jedno z poselství Jaltské konference 2018. A není to jen nějaký propagandistický pokus, jak něco na něco uměle naroubovat, ale je v tom skrytá historická pravda. Evropu vnímám jako dědictví anticko-křesťanské civilizace. O tom, že křesťanskou víru dnes drží především Rusko, není potřeba se rozepisovat. Ale Krym je i vlastně územím původně přináležejícím k řeckému civilizačnímu okruhu. Zdejší města jsou původní řecká sídla, některá z nich dokonce spojená s řeckými bájemi. První zprávy o Krymu jsou spojeny s výpravou Argonautů a trojskou válkou. Řekové na zdejším pobřeží zakládali od 7. století před naším letopočtem pobřežní města včetně toho, které dnes známe pod názvem Sevastopol. Proto mi zdejší krajina tak moc připomínala Řecko. Dalo by se tedy říci, že Krym i z těchto morálních příčin má patřit těm, kteří dnes jsou dědici anticko-křesťanské civilizace. Tou je mnohem spíše Rusko, než Západ.

S námi, Čechy, pak pojí Krym i „krymská mise“ Konstantina a Metoděje, kdy tito soluňští (tesaloničtí) kazatelé přinesli křesťanství nejen na Velkou Moravu, ale o totéž se pokoušeli i u Chazarů na Krymu. Víme, že si Chazaři, nehebrejský kmen, jako své státní náboženství při tzv. Chazarské polemice (zda jejich národ přijme křesťanství, islám nebo judaismus) vybrali nakonec třetí možnost. Dalo by se říci, že mise dvou bratrů v tomto ohledu nebyla úspěšná, i když podle některých historických záznamů přijali Chazaři pro každý svůj stav víru jinou (pro vojsko muslimskou, pro zemědělce křesťanskou, pro obchodníky židovskou).

Oficiální program konference skončil v pátek, ale v sobotu byly naplánovány historické exkurze. Zajímala mne především Jalta a novější historie, proto nabídka turistické prohlídky vnitrozemí s tatarsko-židovskými památkami u mne vedla k rozhodnutí odpočívat raději na hotelu, trochu se zotavit, využít služeb zdejších lázní a ve volném čase psát články. Zmiňuji to ale proto, že na Krymu mají skutečně své památky všechna tři náboženství. Viděli jsme několik mešit jen při naší cestě autobusem, ale jak je pro Rusko typické, všechna náboženství tu žijí v poklidu vedle sebe a vzájemně se respektují. I to zřejmě činí Rusko odolné nákaze moderní formou multikulturalismu, politické korektnosti a nebezpečí politického islámu, což jsou věci, se kterými si západní Evropa zoufale neví rady. Na novém letišti v Simferopolu je ruská ortodoxní kaple a vedle modlitebna pro muslimy.

Již jsem to zmiňoval v minulých „zápiscích“, ale Rusko má mnoho přátel. Byli zde lidé ze všech možných stran. Potkávali jsme straníky britského UKIPu či francouzské Front National i dalších politických subjektů, které jsou Národní demokracii blízké svým euroskepticismem, stejně jako strany levicové, s kterými bychom si už rozuměli méně. Na tom ale nesejde. Dnes nejde o pravici a levici, protože mnohá pravice se zpronevěřila svým zásadám a naopak některé levicové strany hájí tradiční hodnoty vehementněji, než ty nominálně pravicové. Důležité je, na které straně stojíme v zápase o svobodu a nezávislost. A o mír.

Seznámil jsem se s lidmi z Polska apod., o jejichž stranách jsem neměl ponětí. Přítelem Ruska je pro někoho paradoxně i německá NPD. I já byl překvapen. Je ironií dnešní doby, že člověk se až v Rusku seznámí s podobně uvažujícími lidmi z našich sousedních států. I v tom byla pro mne a naši stranu konference přínosem. I proto mají takové akce smysl – spojují, vyvářejí nové kontakty a vazby.

Celkový dojem z konference by se také dal vyjádřit slovy, že Rusko zde hodlalo předvést (a také předvedlo) své ekonomické úspěchy na Krymu za poslední čtyři roky a mezinárodním formátem konference rozehrávalo diplomatickou strunu, jak je jeho zvykem několik posledních let. Obávám se ale, že toto už Západ nezajímá. Západ chce konfrontaci, válku za každou cenu. To není nikterak nadnesené tvrzení, jen o týden dříve si nikdo nemohl být jistý tím, zda nedojde k jaderné výměně mezi oběma mocnostmi, pokud by někdo ztratil nervy kvůli americkým provokacím v Sýrii. To, že k tomu nakonec nedošlo, přičítám především tomu, že ruský generální štáb v odpovědi na americké vyhrožování odpověděl jasným postojem, kterého se Západ zalekl. Západ chce válku, ale vítěznou. Když si jejím vítězstvím jistý není, nepohrne se do ní.

Proto si myslím, že přichází éra, kdy Rusko by vedle své diplomacie mělo předvést také odhodlání se bránit. I za cenu konfrontace. To není žádný jestřábí postoj. Neobhajuji válku. Naopak jsem přesvědčen, že jediný způsob, jak válku odvrátit, je ukázat sílu a rozhodnost. Tady už diplomacie nestačí. Své by o tom mohli vyprávět právě Krymčané, ale i obyvatelé Luhanska a Doněcka. Kdyby nezačali zakládat domobrany, dnes by nežili.

Výborně o tom, co Rusko čeká a čemu se asi nevyhne, chce-li přežít, mluvil VK na Svobodném vysílači, záznam pořadu jsem v hotelu po návratech z konference poslouchal. Jaltská či podobná fóra mezinárodního formátu jsou jistě potřeba, Rusko by ale nemělo zůstat jen u nich. Jde totiž o jeho budoucnost a nejen jeho. Jako Slované bychom tomu měli rozumět a stát na jeho straně.

Rusko je dnes otloukánkem Západu, který už ani svoji touhu po válce s Ruskem nezakrývá. Množství provokací za poslední roky je neuvěřitelné – sestřelení malajsijského letadla, ekonomické sankce, několikeré vypovězení diplomatů, ponižování Ruska na olympijských hrách a dalších sportovních turnajích, kauza Skripal, protiruské provokace v zemích, které jsou partnerem Ruska apod. Všechny tyto útoky na Rusko jsou vlastně i útoky na slovanské národy, jejichž je Rusko nejsilnějším představitelem.

V našem vlastním zájmu by tedy mělo být držet Rusku palce. Pokud totiž nechceme přežívat jen jako vykořisťovaná kolonie Západu a chceme si uchovat vlastní nezávislost a pokud se nechceme o prosperitu dělit se Západem, ale chceme bohatství této země uchovat především pro její lid, musíme fandit Rusům, aby se nenechali zlomit a ještě navíc si přát, aby na Západ pořádně vycenili zuby. Jen tak se vyhneme válce.

Pokud ne, k válce dříve nebo později dojde a Západ nás v ní, jako už tolikrát, zradí a hodí přes palubu. Předtím ale naše vojáky ještě použije jako kanonenfutr podle americké vojenské doktríny Steel Rose. Gajdovo nedávné výročí by nám ale mělo připomenout, že naše národy (český a ruský) mají nejeden společný zájem, ale i slavné společné historické okamžiky. Před sto lety Češi a Rusové stáli svorně v boji proti bolševikům. Nebýt prokletého Masaryka (Československo by vzniklo i bez něj), mohlo si Rusko ušetřit utrpení rudého teroru a miliony mrtvých. Dějiny mohly jít úplně jiným směrem. Nezapomínejme také na to, že Rusové naši zemi přijeli osvobodit. Nebombardovali s chutí české továrny jako Američané.

Před sto lety tedy pouto „družby“ upevněné spojenectvím v zákopech 1. světové války povolilo a místo Kramářovy vize zvítězila vize Masarykova, ve které pro Rusko nebylo místo. Po sto letech by bylo záhodno tuto osudovou chybu napravit, zvláště, když se po dějinné epizodě se Sovětským svazem dnešní Rusko navrátilo k svému konzervativnímu (carskému) modelu.

Česká zahraniční politika ve vleku pravdoláskařů a neokonů bude vůči Rusku vždy nepřátelská. Právě proto představuje Národní demokracie radikální alternativu. Vystoupení z EU a z NATO a princip neutrality. A přátelské vztahy s přátelským slovanským národem.