Přestože jsme na téma „proč s námi nechce Volný blok spolupracovat“ vydali tiskové prohlášení, které se snaží chronologicky popsat, jak se vyvíjela naše nedohoda s Lubomírem Volným, ještě jednou se vrátím k celé záležitosti s trochu osobnějším vysvětlením toho, jak Volného „nedohodu“ chápu a co si myslím, že za ní stojí. A pomohu si přitom ohlédnutím za jeho virtuálními kulatými stoly.

Nebudu opakovat to, co jsme již popsali v onom prohlášení. Toho, koho toto téma opravdu zajímá, prosím, aby si před čtením tohoto textu ono prohlášení přečetl a teprve poté pokračoval v čtení mého nedělníku.

Tento text budiž také vysvětlením těm mým známým, kteří se mne slušně ptají, proč pana Volného nechci poslechnout a na jeho nabídku přistoupit. A budiž také odpovědí těm, kteří – už méně slušně – často hystericky, fanaticky a arogantně – osočují naši stranu z toho, jak si vůbec dovolujeme kandidovat a brát hlasy Lubomíru Volnému, který jediný nás prý může zachránit před piráty.

Předně je třeba říci, že píši-li o „nedohodě“, je to především a primárně nedohoda pana Volného. To on rozděluje vlasteneckou scénu, když ji selektuje a kádruje, to on si klade nesmyslné podmínky, to on nestojí o naši podporu a spolupráci. To, že já jsem odmítl jím nabízený virtuální a fiktivní post asistenta poslance, není má „nedohoda“. Tak by se zachoval každý čestný člověk. Nebudu přece s Národní demokracií kupčit takovým nechutným způsobem, že bych ji vyměnil za pověstnou „mísu šošovice“. To není lpění na „vlastní“ straně, je to úcta k mým kolegům a kolegyním. Nevyměním energii a úsilí národních demokratů, kteří zde od roku 2014 bojují se Systémem, riskují svoji pověst, své zaměstnání, snáší mediální pomluvy, nálepky a dehonestaci, nastavují svoji tvář našim nepřátelům apod. za funkci asistenta poslance pana Volného. To opravdu ne, pane Volný.

Kdo si totiž dá ten čas a pustí si všechny kulaté stoly, tomu skutečně dojde, že je to pan Volný, kdo navzdory tvrzení, že vlasteneckou scénu spojuje, ji ve skutečnosti obratně a šikovnou manipulací rozděluje. Vyřazuje z ní hned polovinu aktérů. Nejen Národní demokracii, nejen Dělníky, ale i konkrétní aktivisty (J. Černohorského) a nejnověji odmítl (to předtím nikdy nenaznačil) i Sládkovy republikány. Ano, má na to právo, je to jeho strategie, ale nemůže se pak tvářit, že scénu spojuje. A nemůže obviňovat mne (a stejně tak mne nemůže obviňovat ani nikdo z jeho příznivců), že to jsem snad já, kdo scénu a jednotu rozbíjí, když se mu nechci podvolit.

Přímé přenosy byly přesně tím, čeho jsem se obával – vrcholem trapnosti, kdy pan Volný stále dokolečka vysvětloval své „dějinné poslání“ a vyvolení Prozřetelností k velkému úkolu nést odpovědnost za kandidátky a kdesi cosi. Vrcholem trapnosti, kdy se před zraky veřejnosti (nejen vlastenecké, ale i nám ideově nepřátelské či dokonce čučkařské) pralo špinavé prádlo a dozvídali jsme se, kdo s kým spal, chodil, kdo koho okradl a podvedl a že měl někdo nějakou milenku a někdo jiný ho tím vydíral apod. Půl hodiny jsme museli poslouchat, co se stalo mezi Krejčím a Černohorským a druhý den poslouchat zase, co se stalo mezi Černohorským a Krejčím. Naši odpůrci se museli za břicho popadat.
Jiní pozvaní hosté museli nedůstojně čekat víc než dvě hodiny dvacet minut než dostali slovo, aby se pak vlastně jen dozvěděli (byli panem Volným požádáni), že mají „udělat dva tři kroky zpět“ a „obětovat se“ a nekandidovat. Narážím například na zástupce sládkových republikánů pana Jablonského. To bylo opravdu nechutné.

Ten, kdo se nezmohl na odpor a byv zahnán do kouta nevěděl, jak reagovat, byl pochválen, že je konstruktivní a myslí na vlast, kdo diktátorské podmínky nechtěl přijmout ani pod příslibem funkce „asistenta poslance“, byl urážen jako někdo, kdo prý „negativně působí na vlasteneckou scénu“ (myšlen ABB), někdo kdo prý „vyzýval k násilí nebo se choval vulgárně“ (myšlen ABB), případně jako ten, „kdo to nezvládl“ (myšlen ABB a myšleno „ustát“ Volného nabídku).

Největší prostor měl samozřejmě hostitel a moderátor v jedné osobě, který si udělal pěkné PR, zatímco ostatní mu v té taškařici dělali křoví. Nutno uznat, že si ale Volný v debatě vedl dobře a počínal si bez skrupulí. Jinak „nezkrotného“ Jirku Černohorského si namazal na chleba a Jirka mu za to ještě poděkoval. Nevídáno. Myslím, že i Jirka na to musel koukat s otevřenou pusou, když vyšel ze studia na čerstvý vzduch a došlo mu, co udělal.

Jistě, s většinou názorů pana Volného souhlasím. O tom žádná. Proto by naší spolupráci nemělo nic bránit. Uznávám také, že Volný je dobrý rétor, má věci nastudovány a dovede o nich dobře mluvit. Pozici superlídra mu jistě nikdo upírat nebude.

Přesto si myslím, že mezi námi dvěma je jeden zásadní rozdíl. A to je i vysvětlení toho, proč se se mnou pan Volný nedohodl. A je mi úplně jedno, zdali je to na jeho popud nebo na popud Jany Volfové.

Národní demokracie i má osoba máme ve svém základě něco, co pan Volný nemá. A to je jasné ukotvení v tom smyslu, že nejen víme, jaké věci se kolem nás dějí špatně (a jak bychom je měli změnit), ale víme i, proč se dějí špatně, kdo je za ně odpovědný, proč žijeme v takové mizérii, v jaké žijeme. A to vysvětlení rozhodně není jako z knížek „pohádek“ Petra Hampla.

Pan VK na Aeronetu to kdysi popsal slovy: strana je skutečně alternativní tehdy, když má 1) jasný názor na vystupování z Evropské unie (chce vystoupit z EU), 2) jasný názor na NATO (chce vystoupit z NATO) a zároveň 3) když se nebojí pojmenovat řídící procesy, neboli, kdo stojí za světovou globalizací. Jako stranu, která tyto tři body u nás v ČR splňuje, jmenoval právě Národní demokracii.

Já jsem tyto procesy pojmenoval a byl za to vláčen médii, soudy, odsouzen a znovu vláčen médii a dost si u toho prožil. Nikdo to už ze mne neodpáře a já ani nechci. V tomto smyslu se nepotřebuji rehabilitovat, protože nechci – protože za svými názory si stojím, nelituji jich, neměním je, jsem hrdý, že jsem ten tlak ustál a „neodvolal“ a tak se dokonce dostal do takové situace, že už o tom ani nemusím mluvit, nemusím k tomu přidat ani čárku a média to přesto budou připomínat za mne sama. Jinými slovy, podařilo se mi „své téma“ natolik zpopularizovat, že ve veřejném prostoru už bude trvale přítomno, kdykoli se jen zmíní mé jméno. A já se tak mohu věnovat dalším tématům. Uznávám, že to je i nevýhoda – média to za mne samozřejmě notně překroutí a méně přemýšlivé lidi vyděsí. Na druhou stranu ti hloubavější budou vždy upozorněni na určitý fundament, který ani nemusíme dávat do našeho programu, protože to za nás udělají nám nepřátelská média sama.

A právě toho se pan Volný bojí – ne toho, že mu budou média připomínat, že jsem byl odsouzen či že jsem prý fašista či nácek, ale především, že jsem prý „antisemita“. A pan Volný se úzkostlivě bojí toho, aby nebyl spojovaný s nějakým antisemitismem. A v tom je zakopaný pes. Tady je jádro pudla. To a přesně to a nic jiného, odlišuje mne a pana Volného. To je ta tenká dělící linie.

A dovolím si říci něco, co se někomu nebude líbit, ale protože to nejsou má slova, tím spíše je připomenu: „Kdokoli odmítá spolupracovat s lidmi, kteří mají konceptuální gramotnost, pak nejde o skutečnou opozici vůči systému. Jde pouze o upouštěcí přetlakové ventily v naštvané společnosti.“

Před čtyřmi lety měla tento úkol splnit SPD (a bude ho plnit i letos), ale protože přemýšlivější část voličů hru na opozici prokoukla, vycítil L. Volný prostor, jak odlákat Okamurovi některé hlasy. A sehraje s voliči tu samou habaďůru. Vždyť aktivismus L. Volného se počítá na maximálně jeden rok, předtím jsme o něm ve Sněmovně příliš neslyšeli. Dokonce měl ze všech poslanců největší absenci. Protože se ale blíží volby, je ho najednou všude plno.

A dokonce ani s tím vystoupením z EU a NATO to není úplně jasné. Volný tam jednoznačné vystoupení od začátku neměl a do programu ho tam dal jen proto, že část voličů na něj v tomto smyslu tlačila. Aby se ale byl schopen na kulatých stolech dohodnout s těmi, které potřebuje (malé spolky, co mu budou dělat na kandidátce křoví), těm klidně slíbí, že stačí, když se shodnou „na referendu“ o vystoupení. Tady vidíme, že Volný to má podobně ložené jako Okamura – když je potřeba, přitvrdí, když je potřeba, zmírní. Národní demokracie (a nutno dodat, že i Aliance národních sil) má jasno od začátku a nikdy ani na chvíli nezapochybovala – vystoupit z EU a NATO, to je náš program. A to za každou cenu a bez referenda – na přímý pokyn vlády. Nikdo mne nepřesvědčí o čemkoli jiném.

I přes to přese všechno bych s Volným spolupracovat uměl. Když vím, že jsme s ANS ti nejradikálnější na zdejší politické scéně, těžko požadovat, aby byli podobně radikální i ti ostatní. V případném spojenectví bychom radikalitu garantovali my, tak jsme to měli domluvené i s Petrem Hannigem. Chápu ale, že opačně to je těžší – že středové straně se těžko rozkračuje směrem k radikálnějšímu stanovisku, protože se u toho bojí, že si „zadá“. Petr Hannig tohle uměl, Lubomír Volný (nebo spíše J. Volfová) nikoli. Tady je vysvětlení, proč to nejde, proč pan Volný nechce, proč se bojí. Je to ve své podstatě velmi prosté.

Nemám se komu co omlouvat, nemám komu co vysvětlovat, nepotřebuji se rehabilitovat. Šel jsem s kůží na trh v době vrcholící migrační krize. Uznávám, že teď (ve vrcholící covidové krizi) je zase více vidět a slyšet pan Volný, ostatně, má oproti mně velké výhody, jsou poslancem. Proto od něj nebylo příliš fér, když mi na společné schůzce argumentoval právě tímto – že já a ND vidět nejsme, kdežto on ano. Ale čert to vem. Mně jde spíše o to, že pan Volný mne nemá co kádrovat a nemá mi co říkat, že se potřebuji očistit a že potřebuje očistit i Národní demokracie.

Když tak nad tím přemýšlím, nakonec tak byly „kulaté stoly“ dobré. Lidé mohli v přímém přenosu vidět a slyšet (nebo si nyní zpětně v archivu dohledat), kde o nás L. Volný jak mluví, v které minutě nás a nám podobné strany kádruje a jak je to vlastně on, kdo scénu rozděluje, když z ní ne nezajímavé politické subjekty vylučuje. Nabízeli jsme mu pomoc, ale když o ni nemá zájem, nemám důvod mu vyklízet cestu, protože nikde nemám záruku, že pokud svůj mandát obhájí, bude hájit naše zájmy. Ano, bude i nadále chodit bez roušky (a je to dobře), ale vždy u něj budou chybět určité ideje, které reprezentuje právě Národní demokracie.

A to je přesně ten důvod, proč Národní demokracie kandidovat musí. Některé ideje (byť nevyslovené), musejí v českém prostoru zaznívat i nadále. A myslím, že dnes o to naléhavěji.

PS:
Lubomír Volný často říká, že nechce, aby něco vyznělo arogantně, ale prý to musí říci. Ani já nechci, aby to vyznělo arogantně, ale i já musím něco říci: podíváme-li se na poslední velké volby, což byly volby do Evropského parlamentu, které navíc mají tu výhodu, že v nich existuje jedna jediná kandidátka společná pro celou republiku (tedy ne 14 různých kandidátek pro 14 různých krajů), a porovnáme-li zisk preferenčních hlasů, ukazuje se, že pan poslanec Volný (tehdy kandidoval za „Apače“) měl sice více hlasů, než lídr kandidátky Suverenity Jany Volfové – David Rath, ale já jich měl ještě více. Jistě, dnes je pan poslanec mnohem známější, ale kdyby mu šlo skutečně o věc (i kdyby jí mělo být jen své znovuzvolení), pak by hlasy voličů Národní demokracie neodmítal. Nutno dodat, že v těchto volbách měla Suverenita (nynější Volný blok) 2600 hlasů (0,11 procent), kdežto my s Hannigem přes 18 tisíc (0,78 procent), tedy sedmkrát tolik. Není to moc, ale porazili jsme tehdy Svobodné, Stranu nezávislosti ČR, Cestu, Národní socialisty, DSSS, Sládkovy republikány, Pravý blok, Patrioty + ČSNS, Suverenitu, DSZ, BOS a Apače, tedy celkem 13 „vlasteneckých“ stran. A porazili jsme také dalších 15 „nevlasteneckých“ stran. Dohromady jsme porazili 28 stran a skončili jsme jako 12. strana ze čtyřiceti. A to není tak úplně špatný výsledek. A tady jsou ty preferenční (tj. přednostní) hlasy:

ABB 1320
Sládek 1294
Volný 999
Rath 945
Vandas 700
Černohorský 542

PS2:
Minule jsem slíbil, že vám řeknu, co nám odepsal Václav Klaus st. a že udělám malou rekapitulaci. Když vidím, jak dlouhý je tento nedělník, musím to nechat na příště. Ale slíbil jsem vysvětlit ještě jednu věc, a protože ta se k tématu hodí, protože souvisí s Volným, vysvětlím ji. Na naše poslední jednání ND a ANS se „objednal“ člen Volného bloku Daniel Makay. Prý mu velmi záleží na tom, abychom se s Volným blokem dohodli a chtěl by dělat jakéhosi prostředníka. Souhlasili jsme, ať tedy přijde, vyslechneme si ho. Přišel i spolu s P. Cimprichovou (bývalou předsedkyní Jednotných) a chtěli znát náš pohled na věc. Pokud to jenom nehráli, pak byli skutečně překvapeni informacemi, které jsme jim dali a které sami neznali. Sami od sebe také iniciativně slíbili, že se pokusí L. Volného přesvědčit, aby „jsme to dali dohromady“. S tím odešli. Z našeho setkání vznikla fotografie. Jak se jim od té doby podařilo či daří na L. Volného v tomto směru působit, to zatím nevím. Vím ale, že L. Volný nás za tuto fotografii kritizoval a obvinil nás (v rozhovoru pro SVCS), že se snažíme vyjednávat s lidmi z Volného bloku, kteří k tomu nemají mandát, že si „je zveme na kafíčko“ a chlubíme se jejich fotkami a kdesi cosi. Píšu to proto, že to bylo přesně opačně – že to byli lidé z Volného bloku, kteří se k nám pozvali. Nechci reagovat na každou nepřesnost či lež pana Volného, ale toto jsem považoval za potřebné sdělit. Někdy záleží i na maličkostech a pan Volný je šikovný v tom, že maličkosti dokáže překroutit. Podobné to bylo i s tím mým údajným vyzrazením něčeho, co jsme si prý slíbili nevyzradit. Opět – nebylo tomu tak. Jen jsme se nepochopili. Řekl jsem panu Volnému, že s jeho nabídkou nesouhlasím a že ji odmítám, ale že zůstaneme v kontaktu, kdyby se věci změnily. Myslel jsem tím to, že třeba změní názor a ze svých vyděračských podmínek ustoupí. To, že jsem dva dny na to ve svém nedělníku výsledek našeho jednání zveřejnil, tedy nebyla žádná zrada, ale informování veřejnosti o našem jednání. Zcela transparentní věc, která by snad panu Volnému, tolik se zaklínajícímu transparentností, neměla vadit. Nesliboval jsem mu, že o tom budu mlčet.

Pokud pan Volný bude pokračovat a bude v médiích překrucovat fakta, budu nucen je uvádět na pravou míru.

A to už je opravdu vše, přeji vám pěknou, skoro „letní“ neděli, užívejte sluníčka a mějte se fajn a tady se můžete mrknout na můj poslední Středník.

Adam B. Bartoš, předseda Národní demokracie