fbpx

Jan Sedláček: Třídní boj proti CO2 nemá smysl, Gréto, i kdybys hysterčila sebevíc

Pojďme se zamyslet nad klimatickými změnami. Ale na rozdíl od Gréty seriózně a bez hysterie. A společně přijdeme na to, zda má ten boj proti emisím CO2 vůbec smysl.  

Úvodem si povšimněme klíčové skutečnosti. Média nám ukazují jen negativní důsledky změn klimatu, přičemž ale téměř nemluví o těch prospěšných (méně tuhé zimy a tím větší pohodlí a úspora energie, možnost plavby přes Severní ledový oceán, nově přístupná půda pro osídlení, zemědělství či těžbu surovin v oblastech dosud nedostupných kvůli chladnému podnebí…). Kromě toho v historii zpravidla platilo, že teplá období přinášela hospodářský rozvoj, zatímco ta chladnější způsobovala neúrodu a bídu.

Ale i kdybychom na okamžik připustili, že negativní důsledky převažují (když to odlehčím – už samo hysterické vystoupení Gréty Trauthunbergové bylo podle mě větší pohromou než růst hladiny oceánů, takže je to negativní důsledek jako hrom), pořád to nestačí k tomu, abychom mohli zodpovědně prohlásit, že „třídní boj“ proti CO2 má smysl.

Musíme si nejprve položit tři otázky. Odpovědí na každou otázku je číslo vyjádřené v procentech. A až z těchto čísel, pokud vůbec budou někdy známa, poznáme, zda má smysl omezovat se a podnikat nákladná opatření kvůli něčemu takovému.

1. Jaký podíl globálních změn klimatu zapříčinil člověk?

Klimaalarmisté „taktně mlčí“ o tom, že se podnebí měnilo vždy, a to i bez přispění člověka. V posledních dvou milionech let se neustále střídají doby ledové a meziledové, což bývá doprovázeno i mnohem drastičtějšími změnami teplot, než je ta, kterou vidíme nyní. Kromě toho nesmíme zapomínat, že teploty, které např. ve střední Evropě zaznamenáváme, nejsou z dlouhodobého hlediska ničím neobvyklým. Například před 1000 lety bylo ve střední Evropě zhruba stejně teplo jako dnes; poté nastala malá doba ledová (s vrcholem cca v 17. století) – přičemž to současné „hrozivé oteplování“ je jen návratem z této malé doby ledové zpět do normálního teplého období. Nikdo přesně neví, jak by se podnebí chovalo bez člověka, ale je pravděpodobné, že by tento návrat nastal i tak, byť možná o něco pomaleji.

2. Jaký podíl člověkem způsobených změn klimatu byl způsoben oxidem uhličitým?

Vedle „třídního nepřítele“ jménem CO2 existuje i mnoho dalších plynů, které způsobují skleníkový efekt (metan, freony, oxidy dusíku…), a to často v mnohem větší míře na stejné množství plynu. Vliv každého jednotlivého plynu se dá jen těžko odhadnout. Vedle skleníkových plynů navíc existují i jiné procesy, kterými člověk ovlivňuje podnebí, například odlesňování – to vede k tomu, že se víc slunečního záření namísto využití na odpar vody přemění na pocitové teplo. Velmi dobře je to vidět ve městech, která jsou, především kvůli nižšímu podílu zeleně v okolní krajině, i o několik stupňů teplejší než jejich okolí. A existují seriózní vědecké teorie, podle kterých tento proces může působit oteplení i v celoplanetárním měřítku.

3. Jaký podíl emisí CO2 reálně můžeme omezit?

Člověk bude svojí činností CO2 vytvářet stále. Představa o „uhlíkově neutrální“ společnosti je jen utopie těch, kdo této problematice nerozumějí. Kromě toho – celá řada pokusů o omezení emisí je naprosto neúčinná – vzpomeňme na „biopaliva“ a „zelenou energii“, kdy nám bylo vtloukáno do hlavy, že přidávání řepkové složky do benzínu či využití kukuřice do bioplynek pomůže omezit spotřebu fosilních paliv, přestože jejich spotřeba na pěstování a zpracování těchto plodin je i podle nejstřízlivějších odhadů přinejmenším srovnatelná s tím, co se ušetří.

A teď si všechny tři otázky spojme dohromady. Pokud by se například ukázalo, že změny klimatu jsou z 10 % způsobené člověkem, z těchto lidmi způsobených změn připadá 10 % na změny způsobené emisemi CO2 a tyto emise můžeme z 10 % omezit (odhaduji, že všechna tato čísla jsou blízká skutečnosti, alespoň řádově), tak nám prostým vynásobením těchto čísel vyjde, že pokud napneme všechny síly, můžeme změnu klimatu zpomalit o jednu tisícinu (chcete-li, o 0,1 %). Tedy v takové míře, jakou ani nepoznáme.

A následně se každý sám zamysleme nad tím, zda má smysl tolik omezovat náš život a věnovat tak obrovské prostředky (finanční, kádrové i informační) na to, abychom omezili změnu klimatu o takový ždibec.

Prostředky, které jsou nyní plýtvány na třídní boj proti CO2, můžeme využít na prospěšnější věci. Třeba na skutečnou ochranu přírody (která rozhodně má smysl) a na takové projekty, které nám pomohou překonat ty negativní důsledky, které změna klimatu nese. Pokud máme kupříkladu problém s přehříváním měst, měli bychom investovat do růstu množství zeleně a vodních prvků ve městě (z vlastního výzkumu vím, že to dost pomůže). Pokud máme problém s nedostatkem vody v krajině, pojďme provést takové kroky, které vodu zadrží a nedovolí jí rychle odtéct pryč.

Ale hlavně: Přestaňme poslouchat onu šestnáctiletou psychicky narušenou hysterku, která o této problematice neví vůbec nic.

Problém totiž netkví v Grétě a v tom, co říká. Problém tkví v tom, že se najdou tací, kdo jí berou vážně a pustí ji do médií nebo na mezinárodní konference, kde nemá co dělat.

Autor článku je přírodovědcem (konkrétně odborníkem na krajinnou ekologii a na městské mikroklima) a zároveň místopředsedou politické strany Národní demokracie.

Pokračováním užívání této stránky souhlasíte s použitím cookies. více informací

Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.

Zavřít